Něco málo o nás
Malé představení
Jmenuji se Marcela Vojtíšková a jsem původně z Liberce, teď bydlíme v domečku v Bílém Kostele nad Nisou.
Už jako malá holka jsem milovala zvířátka a také s námi vždy nějaké žilo. Většinou to byly jen drobní hlodavci jako morčátka a křečci. Moje mamka ale vždy toužila po německém ovčákovi. Jednoho měl totiž můj dědeček, jmenoval se Agar a děda s ním chodil hlídat. Jenomže v domě, kde jsme bydleli, jsme tak velikého psa mít nesměli. A on ani taťka moc psa nechtěl, ale nakonec jsme ho všichni nějak přesvědčili a v půlce srpna roku 1993 jsme si jeli pro štěňátko kokříka Betynku. Z Bety sice kokřík nevyrostl, ale jako mladá slečna mu byla dosti podobná. Byla menší, a tak jsme s ní mohli chodit na procházky i já s bráchou.V té době jsem měla kamarádku Moniku, která taky moc chtěla pejska, ale nemohla si ho pořídit, protože její sestra má hodně velikou alergii. A tak jsme trávily hodně času spolu - já a Monča a Bety. Zažily jsme spoustu dobrodružných věcí. Touhu po pejskovi jsem probudila i v mojí spolužačce na základní škole - Katce. Ta si přivedla fenečku z útulku, Kessy. A ta jí na první školní den nadělila štěňátka. Jedno z nich skončilo u nás. Tak jsme si k Betynce přivedly Peggynku. Holky spolu nejprve vůbec nechtěly kamarádit, ale po čase z nich byla nerozlučná dvojka. Ani jedna neměla žádný výcvik, ale uměly se chovat, někdy líp než psi s výcvikem. Uměly jenom to nezbytné jako ke mně, sedni, a taky aby nevběhly pod auto. Všude, nebo téměř všude, mohly chodit na volno.
Během soužití s Bety a Peggy jsme měli několik morčátek a křečků, ale já jsem k nim chtěla ještě kočičku. Mamka mi vždy vyhrožovala, že jestli nějakou kočku domů přinesu, tak poletím i s ní a můžu bydlet třeba pod mostem. Jenomže já jí moc nevěřila. O jedněch prázdninách jsem byla u kamarádky a její sestřenice se snažila najít nový domov kocourkovi Apolenkovi. Já se samozřejmě nabídla, že si ho vezmeme a mamce nic neřekla. Mělo to být překvapení k narozeninám. A nakonec opravdu neudělala co slibovala, nevyhodila ani mě ani kočku. Dnes s námi spokojeně žijí další dvě kočičky - Niky z útulku a Ina, která měla podobný osud jako Apíček. Samozřejmě máme i nějaké ty drobné hlodavečky - potkánka Teunku, myš Míšu, králíka Ferdu (Karlíka) a dvě morčátka Felixe a Didíka.
V tomto složení jsme žili až do 18.června 2006, kdy nás opustila Betynka po několika týdenním boji s rakovinou. Doma bylo najednou prázdno. A tak jsme začali uvažovat o novém psím přírůstku. Už zbývalo jen rozhodnout jaké plemeno, protože po zkušenosti s Betynkou jsme se rozhodli pro psa s průkazem původu.
Dobrman zvítězil pro svůj "aristokratický" vzhled, ale nejen pro to. Dobrman je totiž pan Pes. A zatím to říká opravdu každý, kdo se tomuto plemeni věnuje a miluje ho. I já. Jsou to úžasní společníci a ochránci a žádného jiného pejska než dobrouška už nechci ;-)!
Když už jsme měli vybrané plemeno, stačilo si už jen vybrat to správné štěňátko. A tak jsme se koukli na internet a napsali několik emailů. Dostali jsme dvě odpovědi, že mají ještě volné pejsánky. Jedna chovatelská stanice v Praze a jedna ze Šumperka.
V sobotu 1. července jsme se vydali na výlet do Prahy. Navštívili jsme vrh A CHS di Brittasgang. Tady se nám moooc líbila modrá fenečka, ale ta už byla zabraná. Nakonec jsme si nezávazně zamluvili fenečku s bílou mašličkou. Píšu, že jsme si jí vybrali, ale spíš bych měla psát, že si ona vybrala nás. Nejdříve na mě skočila ze schodů....úplný přepad, potom se poprala s o něco většími bratry a následovalo kousání všeho, co jí přišlo před tlamičku - boty a tkaničky, a nakonec se mi stočila u nohou a usnula.
V neděli 2. července jsme se vydali na další výlet vlakem do Šumperka. Tam by jsme si taky určitě vybrali, ale když jsme uvážili, že nemáme auto a prcka by jsme vláčeli vlakem přes pět hodin a ještě dvakrát přestupovali, rozhodli jsme se pro mrňouska z Prahy. A tak jsme si 12. července přivezli malou Afrodithu di Brittasgang domů.
Tím to ale neskončilo. S Aki jsme absolvovaly několik výstav i výcvikových akcí. Pokusily se složit pár zkoušek, ale měly jsme celkem peška. Teda spíš asi Aki na svého psovoda. Bohužel se nám nepodařilo složit ani BH ani ZM. No jo no je to hold v psovodovi a jeho nervech. Dnes je Aki podle některých týraným psem, se kterým se nepracuje, ale nebojte. Sice nechodí cvičit na cvičák a kousat, ale občas se jí našlápne stopa, kterou bezmezně miluje. Dokonce i víc než svůj míček. A do toho je úplnej blázen, ale jak jde stopu nic jiného neexistuje. A jinak má spoustu vyžití bez obran. Občas cvičíme jen tak pro radost na louce, kde jí to baví narozdíl od cvičáku a chodíme na výlety a dlouhatánské procházky. Takže určitě nezahálí. A dnes už vůbec, protože nám přibyla další dobrmaní posila. 
Malá Aya - Dhilaya Doldplay. Pro Ayu jsem se rozhodla, protože se budeme s přítelem stěhovat do domečku na vesnici, ale mamka mi nechtěla Aki dát s sebou. Je to celkem pochopitelné, protože Aki je zvyklá na jinou smečku než by jí čekala v budoucnu a nakonec by z ní mohl být nešťastný pes. A já bez dobrmana už nejsem já.
A tak jsem se rozhodla pro CHS Coldplay a její vrh D. Několikrát jsem mluvila s Líbou. Osobně se poznala s Kelly i Fínou a z videí viděla její práci. Byla jsem nadšená, protože všechny její odchovi se jeví slibně jak pro výstavu, tak pro práci. A když jsem se dozvěděla, že nakryje Bentleym bylo rozhodnuto.
Moje vytoužená holčička se narodila 7. března a od jejích tří týdnů jsem se na ní jezdila dívat každý víkend, jak hezky roste a prospívá. O Aye, ale i našich dalších zvířecích přátelích si počtete na těchto stránkách.